Stává se tradicí Nadačního fondu Josefa Luxe, že se jednou ročně podílí na uspořádání panelové diskuse několika odborníků se studenty. Po Litomyšli a Českých Budějovicích se letos konala ve Vsetíně.

Masarykova veřejná knihovna Vsetín ve spolupráci s Masarykovým gymnáziem a městem Vsetín se ujala organizace. Aula gymnázia zaplněná studenty 4. ročníků vsetínských středních škol, kteří se v nadcházejících měsících budou rozhodovat o své další budoucnosti, přivítala hosty: zakladatelku Nadačního fondu Věru Luxovou, profesora Jana Sokola, děkana Fakulty humanitních studií UK a ředitele Centra interdisciplinárních studií UP, Pavla Nováčka. Moderování se ujal starosta města Jiří Čunek.

Diskuse byla inspirována výrokem Josefa Luxe: „Postavme se s odvahou lidskému egoismu, ať má jakoukoliv formu.“

Věra Luxová nejdříve seznámila studenty se záměry fondu: „Uvažovali jsme, jakou náplň by měl nadační fond mít. První věc, která nás napadla, se týkala nemocných leukémií, duchovní a psychologické pomoci jim a jejich blízkým. Později jsme začali chápat, že to nebyla leukémie, čím manžel především vstoupil do povědomí lidí, ale že byl politik a snažil se vnést do politiky etické a mravní hodnoty.“ Pak V. Luxová shrnula dosavadní činnost fondu. K uvedenému citátu Josefa Luxe dodala: „Myslím, že to není výzva jen pro politiky, ale pro nás všechny. Velmi rychle jsme si zvykli na to, že máme svobodu, která není ohraničená určitou odpovědností. Ale každý má odpovědnost za toho, kdo je mu blízký, kdo je vedle něj."

Po Věře Luxové se ujal slova Jan Sokol a ve své vstupní přednášce se věnoval vztahu mezi svobodou a egoismem. „Málokdy si položíme otázku, co vlastně svobodou myslíme. Kdy a proč se cítíme svobodní nebo naopak nesvobodní. Co si pod svobodou představujeme. Ta představa přitom vede naše jednání,“ řekl. Podle něj začne člověk o svobodě přemýšlet, až když mu chybí, a v určitém věku má pocit, že omezení vlastní svobody pochází od druhých lidí. Každý potřebuje udělat zkušenost, že může něco dělat a nikdo mu do toho nebude mluvit. Ale je smutné, když s touto představou člověk vydrží do penze. V určitém věku by si měl uvědomit, že to tak úplně není. Často se říká: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ To považuje J. Sokol za nesmysl: „My žijeme mezi lidmi. Naše svobody se všelijak prolínají, kříží, přicházejí do konfliktu. To je normální stav našeho života. Dospělá představa svobody by měla vycházet z toho, že svoboda je svoboda mezi druhými lidmi a že já ke své svobodě ty druhé lidi potřebuji.“ Použil pak pro objasnění tohoto chápání svobody modelu hry: „Dospělou lidskou svobodu se učíme v herních situacích. V soupeřivé hře chce každý vyhrát. Kdybych chtěl jen vyhrát, vyberu si soupeře, kterého snadno porazím. Jenže brzy přijdu na to, že ta hra přestává mít smysl a vůbec mě nebaví. Proto si vybíráme soupeře, který je lepší než my, nebo aspoň vyrovnaný. Nechceme vyhrát za každou cenu, ale především si zahrát. Pravidla hru nejenže neomezují, ale teprve ji dělají. Bez nich to nejde. V každé hře jde o spravedlivost. Máme zkušenost, že když se lidé potkají ve spravedlivém prostředí, vyprovokují se k tomu nejlepšímu výkonu, jakého jsou schopni. To je to, co člověk ve hře hledá. Hra je tedy model, jak můžeme být svobodní mezi druhými lidmi, s druhými lidmi. A ti druzí lidé nám nejenom nepřekážejí, ale oni nám svobodu vlastně dávají. Tak vypadá normální lidská společnost, která to umí. Ve společnosti, která to neumí, si lidé život navzájem kazí. Součástí výchovy je učit se soupeření, tedy vzájemnému dávání příležitostí ke svobodě v prostředí spravedlivých pravidel."

Na Jana Sokola navázal ekolog Pavel Nováček citací textaře Michala Horáčka: „Věřím na úžasný dar Stvořitele – svobodnou vůli. Všichni jsme tak obdarováni a možná budeme jednou tázáni, co jsme s tímto zázračným darem provedli. Modlím se, abych měl co říct.“ Svou přednášku zaměřil na koncepci udržitelného rozvoje, což je snaha reagovat na vyhrocující se globální problémy životního prostředí: „Dříve převažoval názor, že s přírodou je třeba bojovat. Někdo si to myslí dodnes. S přírodou však není třeba bojovat, protože se nám to zpětně vymstí a není to vlastně správné.“ Domnívá se, že lety do vesmíru v šedesátých letech minulého století nám pomohly uvědomit si, že Země není obrovská a nekonečná, ale že je to malá loď, která pluje vesmírem, a její kapacita je omezená. Udržitelný rozvoj je v podstatě určitá syntéza, symbióza ekologie a ekonomie. Eko-logie jako nauka o hospodářství přírody a eko-nomie jako nauka o hospodářství lidské společnosti jdou bohužel často proti sobě. V této souvislosti P. Nováček zmínil několik typů solidarity, například mezigenerační, která se projevuje tím, že přiznáme určitá práva generacím, které teprve přijdou, neboť ty za svá práva zatím nemohou bojovat. Ale měly by mít možnost důstojného života alespoň v té míře, v jaké to bylo dopřáno nám. Dále hovořil o principu předběžné opatrnosti. Měli bychom se snažit předvídat budoucnost, modelovat si ji a předpovídat určitá ohrožení, což v individuálním životě často děláme."

Počáteční ostych studenti brzy překonali a rozvinula se živá a zajímavá diskuse. Osobní setkání, možnost bezprostřední reakce má svou jedinečnost. Jan Sokol uvedl ve své přednášce příhodná slova Martina Heidegere: „Technika odstraňuje vzdálenosti, ale nevytváří blízkost."

Zpracovala Irena Sargánková