„Digitální svět – tam a zase zpět?“ byl název 9. konference cyklu Člověk a média, kterou 19. října 2006 v Centru Mariapoli v Praze–Vinoři uspořádalo Hnutí fokoláre ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung. Jaké jsou perspektivy ve využití interakce v programech digitálního vysílání? K tomu se ve svých příspěvcích vyjádřili tři hostě: Burkhard Nowotny z Německa, novinář a bývalý předseda mezinárodního sdružení „Bruges Group – European Translantional Public Broadcasters“, Václav Žák, předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, RRTV, a Zdeněk Duspiva, předseda Národní koordinační skupiny.

 

Rozhodující je programová nabídka

„Analogové vysílání televizních a rozhlasových programů je technika minulosti,“ řekl na úvod své přednášky Burkhard Nowotny. Digitalizace je výzvou pro současnost i budoucnost, ale není úplně snadné ji realizovat, protože z vysílače, který vysílal programy analogově, nelze kvůli uživatelům ze dne na den vysílat digitálně. Jaký byl vývoj v Německu?
Až do začátku osmdesátých let bylo možné přijímat pouze tři analogové pozemní televizní programy. Většina diváků ale sledovala kabelovou televizi, protože výstavbu kabelové televizní sítě na začátku osmdesátých let dotovalo ministerstvo pošt. Rostl také počet domácností s vlastní parabolickou anténou. Po sloučení obou částí Německa se v bývalé NDR přešlo přímo na satelitní příjem.
Provozovatelé kabelových sítí sledují při digitalizaci tři strategické cíle: nabízet nové televizní a rádiové programy, vysokorychlostní internet a telefonické služby.
Digitální vysílání přes satelity ASTRA a EUTELSAT bylo zahájeno v roce 1996. Nyní se v Německu diskutuje o tom, jestli má mít satelitní televize takzvané základní kódování, aby byl bezplatný příjem jen v Německu. Tím by se omezily náklady na drahá autorská práva sportovních přenosů a hraných filmů jen na Německo. Nyní se totiž německé satelitní programy šíří nezakódované a dají se přijímat i v Pákistánu.
V roce 2003 byl téměř veškerý televizní příjem v Německu analogový, zatímco v roce 2005 už byl z velké části digitální. V regionu Berlín – Braniborsko byl úspěšně proveden pilotní projekt úplného přechodu z analogového na digitální televizní vysílání. V únoru 2002 podepsaly televizní stanice a mediální regulátor MABB „Berlínskou dohodu“, která naplánovala postupný přechod na digitální pozemní vysílání do srpna roku 2003. S tím souvisela informační kampaň a infrastrukturní opatření. Region Berlín se v celosvětovém měřítku stal prvním regionem, kde se od 4. srpna 2003 vysílá pozemně už jenom digitálně.
Pilotní projekt Berlín – Brandengurg ukazuje, že dlouhé přechodné lhůty nejsou nutné. Digitalizace ale musí stanicím přinést lepší kvalitu při menších nákladech a divákům na každou frekvenci další čtyři i více programů. Budou následovat programy televize s vysokým rozlišením. Pro úspěch přechodu není rozhodující digitální technika, ale programová nabídka. Budou přibývat specializovanější programy, více šité na míru zájmu diváků. A divák si bude muset rozmyslet, na co se bude dívat. Na to se můžeme dívat pozitivně i negativně.
K otázce interaktivity B. Nowotny uvedl, že v digitálním světě všechno splývá, už není problém reagovat. Důležité je, aby televizní stanice mohly informační příval zpracovat. Dřív se říkalo, že se pořad odvysílá a někam zmizí. Dnes už to tak není, existuje možnost zpětná vazby.

 

Role komerčního sektoru v digitálním světě

Václav Žák na úvod svého vystoupení připomněl, že digitalizace se netýká jen televizního vysílání, ale znamená radikální změnu komunikace. Základním termínem je konvergence. Dosud jsme využívali telefonní přístroj, počítač, televizi, rozhlas odděleně. Digitalizace vede k tomu, že se hlas, televize i internet může pomocí internetového protokolu sloučit do jednotného datového toku. Ovšem je třeba si uvědomit, že internet a internetový protokol jsou dvě různé věci. „Podle mého názoru bude internetový protokolu jednotícím prostředím pro budoucí komunikaci,“ uvedl Václav Žák.
Dále upozornil na to, že existuje široký výběr digitálních převodníků (set-top-boxů), a při výběru je třeba dobře se poradit, aby byl vhodný pro danou televizi. Přidaná hodnota digitalizace souvisí s funkcemi, které převodníky poskytují. Jsou to jakési jednoúčelové počítače. „Odhaduji, že rozdíl mezi počítačem a touto technologií během několika let vymizí a výkonný počítač zajistí multimediální domácnost.“
Jaká jsou rizika? Václav Žák se o několika zmínil. Masové sdělovací prostředky v liberální ústavní teorii zajišťovaly alespoň základní jednotné naladění ve společnosti. Ve světě s několika sty televizními kanály hrozí fragmentace společnosti - každý se bude dívat na „svůj“ kanál. „Komunikace je však bytostně lidský fenomén, lidé se spolu baví, mají své životní zkušenosti, vyhodnocují je a k tomu mají nějaké informace z médií. Neřekl bych, že média hrají klíčovou úlohu,“ konstatoval Žák. Dále uvedl, že místo reklamy nastoupí „product placement“, to znamená, že reklamní předměty se stanou součástí příběhu. Otázka je, jak to ovlivní kvalitu filmu, editorskou nezávislost, zda to nepovede ke snížení kvality tvorby. Další oblastí je ochrana soukromí. Činnost na internetu není vysílání, proto nepodléhá regulaci. To je specifický přístup českých zákonodárců k této otázce. Ale kvůli boji s terorismem a kvůli bezpečnosti elektronického bankovnictví a obchodu vymizí anonymní internet. Vstoupíme do světa, kde bude všechno, co se odehraje v komunikaci, zaznamenáno. To je vážný problém, o kterém bude zapotřebí v Evropě důkladně diskutovat. Koncept ochrany soukromí vznikal v době, kdy měl stát obrovskou moc a zneužíval ji. Dnes je stát vůči skupinám, které má kontrolovat, slabý. Proto se asi bude muset ochrana soukromí omezit.
„Před dvaceti lety jsem se zajímal o satelitní televizi a z USA mi přišel časopis s programy satelitních televizí. Tehdy tam bylo asi 120 kanálů. Na poslední straně byla karikatura. Dědeček s babičkou seděli před obrazovku, v ruce měli dálkový ovladač a dědeček říkal babičce: ‚Tak vidíš, babi, 120 programů, už je půlnoc a zase jsme si nevybrali...‘, ukončil s humorem
Václav Žák.

 

Mediální politika státu

Zdeněk Duspiva hovořil o principech koordinace a zejména o očekávané roli státu v procesu přechodu na digitální vysílání v České republice. Uvedl, že v procesu, který se týká přítomnosti, a hlavně budoucnosti, je důležitá i minulost, protože se musí respektovat výsledky předchozích procesů. Ty jsou v řadě případů brzdou. Jde o změnu pro všechny subjekty mediálního systému: diváka, provozovatele vysílání, telekomunikační operátory i výrobce. Dále se přechod na digitální vysílání týká naprosté většiny obyvatel, protože 80% lidí má dnes analogový terestrický příjem, o který v nejbližších letech přijdou.
Nové digitální sítě nelze vybudovat bez postupného uvolnění kmitočtů, které jsou využity pro analogové vysílání. To je komplikace, která se promítá v technickém plánu přechodu. Přitom obecné výhody digitálního vysílání - větší programová nabídka, lepší obraz a zvuk, interaktivní služby, aplikace a větší možnosti komunikace – se neprojeví hned, protože přechod bude postupný. A otázka je, jaký bude zájem o interaktivní služby.
U nás byla role státu minimalizovaná na informační část. Nepočítá se s tím, že by se přímo finančně podílel na přechodu na digitální vysílání, vyjma případů sociálně slabších skupin nebo občanů s postižením. Vznik národní koordinační skupiny je výsledkem obecné shody, že je v současné fázi nutné proces přechodu koordinovat. Jako mezirezortní orgán nenahrazuje kompetence, činnost a odpovědnost nezávislých regulačních orgánů (RRTV a ČTÚ). Přiklání se k variantě postupných kroků. Aktuální problém ale je současná nestabilita politického systému, chybí některá zásadní kompetentní rozhodnutí, která se týkají informační kampaně, konkrétně rozpočtu na příští rok. Podobně je tomu i s legislativním řešením.
Z hlediska digitálního vysílání záleží na tom, jaké médium bude dominovat, protože se to týká i pragmatických věcí, jako jsou podnikatelská rozhodnutí, strategická rozhodnutí, kterému mediálnímu segmentu se věnovat.
Václav Žák v diskusi vysvětlil současnou situaci s udělenými licencemi: „V zákoně je napsáno, že RRTV se podílí na vytváření mediální politiky státu, ale navrhovat by ji měla vláda, tudíž ministerstvo informatiky. Členové rady budou velmi rádi spolupracovat. Dosud žádné ministerstvo nic takového neudělalo. Rada neměla k dispozici mediální politiku státu, vypsala licenční řízení na plnoformátový, tématický a na regionální program. Neuvedla žádnou obsahovou a žánrovou specifikaci právě proto, aby nesvazovala byznys. Ten si spočítal, z čeho by měl návratnost, a Rada vybrala z toho, co jí byznys nabídl. Mediální politika státu dodnes neexistuje a Rada to považovala za nejslušnější přístup, jak byznys nebrzdit. Vybrala ze zájemců a udělila licence. Soud jí řekl, že překročila meze správního uvážení. Tak to v Čechách chodí.“ A připomněl, že nás opravdu čeká revoluce, kterou si málokdo umí představit. Proběhne změna přístupu k televizi. Dojde k stírání rozdílu mezi počítačem a televizí. Digitalizace informací povede k obrovským možnostem i ve vzdělávání, přístupu k výuce jazyků. A vzniknou i on-line univerzity.

Zpracovala Irena Sargánková